Lampy

Poprvé jsem plastiku pouliční lampy udělal v roce 1991. Stala se pak součástí alba Památník. Následovalo několik návrhů Pomníků lampám, které jsou zamýšleny do veřejného prostoru.
 

Motivem pouliční lampy se zabývám více než deset let. Pronikla do všech materiálů, jimiž se vyjadřuji. Od papíru po železo.
Pouliční lampa patří k samozřejmostem města. Každá svítilna je zakořeněná na svém místě dráty, má svého druhu tělo a její hlava na příkaz člověka svítí. Když zapadne slunce, vycházejí světla pouličních lamp.
Přelet nad nočním městem znamená možnost vidět množství světelných bodů. Lampy lemující ulice vytvářejí z tohoto pohledu pravidelné linie. Krásný může být kopec protkaný cestami, kde rozsvícená světla na osvětlené trase vytvářejí nepravidelné sestavy. Vzniká tím kompoziční samozřejmost, kterou si lze dopřát při pohledu na hvězdy, nebo když se po zemi rozsypou mince.
Místo, kde lampa bude svítit, je dané lidmi k tomu povolanými. Existují jistě normy o jejich světelnosti a umístění. Lampa má svůj historický a estetický vývoj. Od ohně k elektrickým výbojkám. Společným prvkem lamp je jejich pevné ukotvení k zemi, jejich nehybnost. Tato okolnost v souvislosti s tím, že nám ostatním umožňují pohyb ve světle, mě asi vedla k zalamování či variabilnosti krků některých mých lamp. Člověk, který sedí nebo stojí, pozoruje pohyb kolem sebe směrováním očí a krku. Vcítil jsem se do lampy a začal do ní promítat sebe. Být lampou, toužil bych svítit i jinam, než mi určil inženýr.
Odsouzeny k šíření světla. Jen silný vítr někdy rozkmitá zvláště dlouhou lucernu.
Po staletí se staví pomníky jako připomínky či oslavy osoby nebo okolnosti pro danou kulturu důležité. Mou letitou ideou je postavit pomník Nočním světlům města.
Lampa je královnou městského mobiliáře. Bez jejího svitu postihne noční město chaos.

(in: Viktor Karlík, Světla města, Praha 2010, s. 20)