Znaky ve městě jsou znaky města

V českém centru v Paříži a posléze i v Praze (duben 2011) vystavoval své práce na papíře, plátně i v kovu Viktor Karlík, který od undergroundových začátků v 80. letech spojil svou činnost zejména s Revolver Revue, jejíž grafickou podobu vytváří. Nejdůležitějším námětem jeho děl jsou motivy města, kterými je autor obklopen od dětství (vyrostl a dosud žije na pražském Smíchově).

Máloco je pro naši civilizaci tak příznačné jako rozpad tradičních systémů označování. Člověk, žijící na prahu 21. století, je sice neustále bombardován znaky, ale jejich význam je téměř neuchopitelný, nahodilý, posléze mizivý. „Vztah znaku k označovanému zaniká: hra vztahů mezi znaky se násobí sama a pro sebe. A rostoucí složitost si žádá znaky znaků…“, napsala už kdysi dávno Simone Weilová. Díla Viktora Karlíka lze chápat jako osamělý pokus vrátit znakům nejen jejich význam, ale vtisknout jim ještě navíc smysl. Karlíkovy sochy jsou vlastně značkami. Proto si v jeho díle tak dobře rozumějí linoryty s plastikami. Lampy. Kanály. Komíny. Městský mobiliář, který nás dennodenně doprovází na našich cestách, je v reálném světě postupně neutralizován právě tak, jako je neutralizováno město samo. Pouliční lampa, asociovaná s lidskou postavou, je stále ještě odvozena z našeho měřítka. I kanál nebo komín je stále ještě příznakem průmyslové civilizace. Je značkou systému, který sice překračuje lidské měřítko, ale je vztažen k člověku aspoň nepřímo. V postindustriální době žijeme odstřiženi od všeho stále ještě materiálního světa. Sochy a grafiky Viktora Karlíka jsou jakoby zařazením zpětného chodu. Komíny, kanály a lampy se nejprve vracejí do našeho světa, který se z virtuality přelévá zpátky na zem, a poté se z nich stávají ne znaky znaků, ale prostředkovatelé smyslu. Lidská postava se v naší době už nemůže stát stromem, tak jako v předchozích staletích, ale může metamorfovat do podoby komína, jenž je námi vytvořeným symbolem. Člověk už možná není součástí přírody, ale patří k řádu průmyslového světa s jeho etikou práce a poetikou (velko-)města. Nejsme tu sami. Obýváme svět, který je možná obludný a možná krásný, ale je to hmatatelný svět.

Dílo Viktora Karlíka je tedy osamělé nejen pro svou undergroundovou minulost a v podstatě i přítomnost, ale především proto, aby uprostřed postkulturní fragmentace vracelo člověka od jednotliviny k celku.

(Nepublikovaný text, 2011)